William Hazlitt - Myšlenky lehké jako vzduch - Moudrost světa

Aforismy proslulého anglického esejisty a novináře Williama Hazzlita (1778-1830) neztrácejí svou působivost

a platnost ani po tak dlouhé době od svého vzniku. Vynikající překlad známého českého překladatele a publicisty

Antonína Přidala nemohl při prvním vydání vyjít pod jeho jménem.

Pevná vazba, 112 stran

rozměry: 100x150mm

vydalo nakladatelství Vyšehrad – Edice: Moudrost světa,

Praha v roce 2002, vydání první

ISBN: 80-7021-501-1

EAN: 9788070215012

stav: zcela nová

Ukázka z knihy:

Ctnost není zadarmo

Proč je tak těžké být spravedlivý k druhým? Protože uznáváme jejich zásluhy, jen když nepřekážejí naším zájmům; v opačném případě se jimi cítíme ohroženi.

K tomu, abychom dokázali druhé pochválit, je zapotřebí buď velké slávy, o niž se lze bez obav rozdělit, nebo velké soudnosti a sebedůvěry, anebo velké upřímnosti a lásky k pravdě,

vítězící nad sebeláskou.

Upírat někomu nesporné klady znamená popírat, že vůbec existují, a popírat je tedy i u sebe. Tak se naše nesnášenlivost obrací snadno proti nám.

Tajemství naší sebelásky je přesně takové jako tajemství naší velkorysosti a nepředpojatosti. Máme raději sebe než druhé proto, že jsme o svých zásluhách a přednostech lépe

zpraveni a pevněji přesvědčeni než o zásluhách a přednostech kohokoli jiného.

Uznání zbavuje dobrou duši závisti. Nejspravedlivější k druhým bývají ti, kdo cítí, že svět je spravedlivý k nim. Nepřivádí-li nás úspěch k velkorysosti, nezasluhujeme jej.

Závist je malost ducha, jenž nedokáže vidět za určitou mez a cítí se utištěn, dokud nezaplní veškerý prostor sám.

Nejvíce závidí ti, kdo si nejméně věří; právě tak jako nejslabší a nejzbabělejší bývají nejpomstychtivější.

Lidé nevalné duševní síly se děsí soupeření právě tak, jako se bojí trpaslíci,že je na ulici někdo zašlápne. Z ješitnosti však takový pokus riskují,

nejinak než ženy honící se bezhlavě za davem.

Závist je nejuniverzálnější vášeň. Pyšníme se tím, co máme, či co si myslíme, že máme. Závidíme však to, co mít chceme a nemáme, ba i co mít chceme.

Závidíme sebevětší ctnosti i sebemenší výhody. Závidíme sebesměšnější zdání či předstírání nadřazenosti. Závidíme pošetilost a ješitnost. Ano, závidíme vše,

čím se lze odlišit nebo proslavit, i neřest a bezectnost.

Závidíme druhým sebenepatrnější rozmnožení jejich uznaných zásluh víc než všechny jejich zásluh dohromady, podobně jako je nám proti mysli zaplatit přirážku k účtu

či jako žehráme na něčí nenadálé štěstí. A to buď proto, že rozrůstáním jejich úspěchů si připadáme zaskočeni a že svědčí o nadání, s jakým jsme nepočítali,

anebo proto, že nám připadá urážlivé a nepoctivé, aby se někdo odlišil a vynikl, či proto, že jeho dovednost nemůžeme odbýt jako něco běžného: ,,Je to přece jeho obor.''

podobně bývá naší největší ctižádostí vyznamenat se v něčem, v čem vyniknout nemusíme, a nesmírně nám lichotí uznání našich nejpochybnějších ambicí.

Chceme tyto mrzáčky vykrmit a ze svých vad a slabých stránek vypiplat ctnosti. Uznání našich známých ctností nás příliš netěší - je to obehraná písnička - ale náramně nás blaží

pochvala nějakého našeho vrtochu. Ten je naší chloubou, novým vítězstvím, posílením našeho pocitu moci. Někdo má dobrou hlavu, ale chce, aby se o něm říkalo, že má pěknou

postavu a vybrané způsoby. Ministerský předseda Walpole toužil mít pověst galantního člověka, i když k tomu měl na hony daleko. Inteligentní žena chce být považována za

krasavici, krasavice za vtipnou a tak dál.

Závist je nejmocnější lidská vášeň. Vysvětlení je na snadě. Protože sobě přikládáme daleko větší význam než veškerému okolnímu světu, hlavním cílem našeho duševního

snažení je přesvědčit ostatní o našich nesporných, leč upíraných kvalitách, vyzbrojit se jedinečnými známkami a zárukami vlastní nadřazenosti a nenávidět a potlačit vše,

co nám stojí v cestě nebo co naši nesmyslnou ctižádostivost zastiňuje. Každý se na sebe dívá jako na monarchu zbaveného trůnu a na ostatní jako na své vzpurné poddané

či prchající otroky, kteří mu upírají jeho přirozené právo a trhají řetězy názorů, jež by jim rád vnutil. Blázen na Hogarthově malbě, jenž má korunu ze slámy a žezlo ze

dřeva, není než obrazem prostinkým symbolem každodenního života.

Někteří lidé umějí objevit jen ty naše dobré stránky, které ostatním ušly. Jiní soustavně vynášejí naše zásluhy, které už uznal celý svět. první jsou dobrodinci, ne přátelé; druzí nejsou přátelé, ale patolízalové.